Oddenek je přeměněný stonek rostliny, který uchovává zásobní látky a zajišťuje přežití v nepříznivém klimatickém období.
Únikové hry se nacházejí především v podzemí. Několik dveřmi propojených místností napěchovaných po sklepích v celém světě už od roku 2007 spoutávají pozornost nadšených hráčů po krátké časové intervaly.
Jeden z hlavních apelů provozovatelů v tomto zábavním průmyslu je, aby si hráči s sebou do hry nebrali mobilní telefony, nebo elektronická zařízení. Z počátku jsem si myslel, že hlavním důvodem je, aby hráči ve hrách nefotili, důvod je ale jiný. Je jím pozornost.
Uspěchaný vystresovaný človíček připojený ke všem možným sociálním sítím, odpovídající na deset e-mailů denně se chce pobavit a dostane možnost na hodinu přestřihnout pupeční šňůru virtuálního prostoru aby něco zažil. Stane se třeba hrdinou, co má zachránit kámen mudrců. Se zavřením dveří sám sebe odstřihává od okolního světa. Na několik desítek minut přejímá úplně jinou roli a vstupuje do narativu natolik odlišného od vnějšího světa, že skoro zapomene na trable s šéfem v práci. To je úniková hra. To je real life gaming.
Všichni víme, jaké to je nechat se unést dobrým filmem, nechat se vtáhnout příběhem dokonalé počítačové hry, ale co takhle nechat se zavřít do příběhu vymyšleného někým jiným a zahrát si v něm hlavní roli? Prožít si ho v první osobě. Na chvilku zase zažít jaké to je, nemít v hlavě nic, co tam nemusí být v ten daný moment. Těžko se přemýšlí nad e-mailem kolegovi, když vás honí poltergeist.
Žijeme v době, kdy se nám podařilo do vnějšího světa převést celou svojí nervovou soustavu. Možná je nervová soustava pořád na stejném místě, jen my jsme se postavili někam mimo ni. Svět je propojený v globální vesnici. Elektronická zařízení zkrátila vzdálenosti, ale nepřivedla nám blízkost, ba naopak. Díky internetu a informacím dostupných na něm můžeme být myšlenkami kdekoliv na světě, nebo ve vesmíru jen ne u sebe. (Už jste viděli nové snímky povrchu Marsu?)
Naše pozornost je soustředěna na miliardy (řečeno s nadsázkou) příběhů, které si skládáme v mysli každou vteřinou. Žijeme v myšlenkách a ztrácíme se v nich. Své tělo cítíme jen když nás něco bolí a místo pídění se za příčinou, se odebíráme k felčarovi pro tabletky, co tu bolest vypnou. Kolik energie věnujeme všem těm možným scénářům a výmyslům co nám neustále plní hlavy? Kolik strachu to myšlení produkuje?
Mindfulness, meditace a práce s myslí se stává čím dál větším hitem. Není divu! Všichni už jsme unavení z informačního přehlcení. Kolik článků, statusů, videí a vjemů každý z nás zkonzumuje během jediného dne. Uvědomujete si nad čím přemýšlíte? Vybíráte si své myšlenky? Vnímáte?
Teď jsem si uvědomil jednu důležitou věc. Já nepíšu pro nikoho jiného, než pro sebe. Vidím jak mi myšlenky skáčou, nejsou konzistentní, neumím se soustředit. Ještě nevím, kam jsem chtěl rhizomem únikových her dojít, ale těším se až to zjistím. Kam až se může člověk domyslet? Problém nastává, když myšlenky převezmou myšlenku. Myšlenky myslí myšlenku. Myšlenku myšlenku myšlenku. Myšlenky myšlenky myšlenky myšlenky myšlenky myšlenky. Studený pocit na špičce ukazováčku na levé noze. Zázvor. Imerze. Averze. Bezmezer…
Potřebuju se uklidnit.
Potřebuju si protřídit myšlenky.
Potřebuju retreat.